1. ledna
V pošlapaném sněhu se rozpíjí zbytky silvestrovských rachejtlí. Sirius Caster jen s obtížemi přesvědčuje svého černého kokršpaněla Nunkiho, aby od těch chemických svinstev držel čumák dál. Před šesti hodinami skončil velmi těžký rok; Caster si nalil skleničku skotské whisky na oslavu a druhou na povzbuzení. Tušil, že ho letos nečeká nic dobrého. On vlastně nikdy nemohl dělat dobré věci. Tedy mohl a musel a dělal, ale nikdy ne z vlastní vůle.
Ranní procházky patřily mezi jejich zvyky už od doby, co Sirius Caster, asi pětačtyřicetiletý prošedivělý muž, který by celý potřeboval lehce přežehlit (a někde schovat doutníky a láhev), začal pracovat pro svého nového šéfa. Při procházkách potkávali své budoucí klienty, a když byly ulice a parky liduprázdné, mohli přemýšlet. Pán o svých minulých, současných i budoucích činech, pes o… o tom, o čem psi obvykle přemýšlejí. Neptejte se mě, co to je.
Toto čtvrteční ráno se myšlenky Siriuse Castera toulaly o dva bloky dál. Myslel na mladou, krásnou a hlavně zcela nevinnou blonďatou slečnu. Večer ho čeká práce. Proč jen lidé musí být takoví.
Z náprsní kapsy saka vytáhl doutník a zapálil ho. Popotáhl a rozkašlal se. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Něco na tom bude.