3. ledna
Rána mohou bývat krušná. Zejména pokud jste prožili těžkou noc a jedinými společníky vám byli pes a láhev. Sirius Caster se probral s odpornou pachutí na jazyku a třeštěním hlavy. Sto permoníků mu tam bušilo kladívky sem a tam, bim a bam. Nesnášel svou práci. Připadala mu zbytečná. Když lidem nepomůže jejich selský rozum, nepomůže jim ani on. Skoro z toho dostával deprese.
Vstal z gauče a zamířil do koupelny. Opláchl si obličej a vyčistil zuby. Nepomohlo to. Pach whisky přehluší jen nová láhev – s tímto mottem se posadil ke stolu a ze saka přehozeného přes opěradlo židle vylovil notýsek. Gabrielo, Gabrielo… Co jsi to udělala…
Sebevražda je jedním z nejhorších hříchů. Kdo sáhne na svůj život, nedostane se do nebe. A ty jsi byla jednou z mála, která by se nemusela u nebeské brány zpovídat. Tak proč? Proč jsi skočila dolů? Bylo ti osmnáct let, život jsi měla před sebou, vždyť jsi ani nezačala pořádně žít… To jsi tak brzy chtěla vidět konec? To tě to tak brzy přestalo bavit? Co za tím vězí? Nebo se mám ptát spíše „kdo“? Nedáš mi spát, nedáš mi pokoj, dokud na to nepřijdu, andělská Gabrielo. A já ti slibuji, že odhalím pravdu.