5. ledna
Ledový vítr šlehal jeho tvář a nadouval černý lehký plášť. Krajina kolem byla zpustošená: holé koruny stromů se chvěly ve větru, hlína rozmělněná v prach pálila v očích. Atmosféru pochmurnosti finišovala ocelově šedá obloha s rychle plujícími tmavými mraky. Nunki jen kňučel, nechtěl jít dál.
„Gabrielo!“ zakřičel Sirius Caster do větru. „Dlužíš mi vysvětlení!“
Ústa mu zaplnil mrak prachu. Rozkašlal se a vytáhl láhev jantarové tekutiny. Mohutně si přihnul a zbytkem whisky kolem sebe nakreslil kruh. S dramatickým kouřovým efektem zmizel.
„Čert aby to vzal,“ hudroval, když přistál u sebe doma a smetl ze sebe hliněný prach. Očistec byl určen nejtěžším hříšníkům, byl horší než peklo. Každý, kdo zhřešil, v něm pobyl určitou dobu. Běžní hříšníci si sotva uvědomili, že jím prošli; sebevrazi museli polykat prach až do konce věků, pokud k sebevraždě neměli dobrou výmluvu. Sirius Caster nikdy nebyl nadšený, když musel uzavírat své případy tam; byla to však jeho práce a na onom světě neexistovalo neplnění pracovních povinností. Jeho úkolem však bylo upsat nebi co nejvíce duší, a tak se na podobných místech, kam by střízlivý rozhodně nevkročil, vyskytoval až příliš často. A na Gabriele mu obzvláště záleželo.
Uvědomil si, že musí postupovat jinak. Musí navštívit Archiv životů.