7. ledna
Textura dřeva sahala deset metrů vysoko. Gabriela musela poodstoupit a hodně zaklonit hlavu, aby viděla na soudce, který měl řídit její proces. Vzápětí pokorně sklopila hlavu. Sirius Caster seděl v jedné z prázdných lavic pro hosty, bez Nunkiho.
„Osmnáctiletá Gabriela je obviněna z hříchu sebevraždy. Je jí zapovězen vstup do nebeského ráje i pekla horoucího. Jestliže neprokáže důvod k zásahu do božské moci darovat a vzít život, bude odsouzena k útrapám v očistci do konce všech věků,“ zvolal soudcův přísedící.
„Podejte své vysvětlení,“ zahřměl soudce.
„Nemám vysvětlení pro to, co jsem spáchala,“ špitla Gabriela tiše, avšak hrdě vztyčila hlavu. „Za svůj život jsem zodpovědná sama.“
„Nikoli, Gabrielo. Byla jsi stvořena, neboť tomu tak chtěli tvá matka a bůh. A jen bůh tě může sprovodit s povrchu zemského.“
„A to bůh zodpovídá za všechny naše činy? Vše se děje z jeho vůle? I zločiny? Krádeže, podvody, vraždy?“
„Všemohoucí má své důvody,“ prohlásil soudce klidně. „A jeho zákony se řídí každý tvor na zemi bez ohledu na jeho vyznání. Siriusi Castere, máte bez jednoho týdne přesně rok na to, abyste vypracoval Gabrielinu obhajobu. Nezapomeňte během té doby poučit svou svěřenkyni o principech fungování světa. Líčení je odročeno na poslední den tohoto roku.“