8. ledna
V představách obyčejných lidí (a mezi ně se počítají i hlavy států nebo církevní představitelé) lidé svůj život buď ovlivňují sami, anebo se řídí tím, co je vepsáno v jakési knize osudu. Skutečnost je tak nějak obojaká. Čas od času člověk ve svém životě dojde na rozcestí a je jen na něm, kterou cestou se vydá. Na každé z možných cest ho čeká něco jiného, špatného, dobrého, smrtelného či šťastného, ale to už neovlivní – dokud nedojdou k dalšímu rozcestníku, kde se budou moci svobodně rozhodnout. Od těch „nahoře“ je to trochu alibistické – i když velkou část života pana nebo paní XY naplánoval nějaký obrýlený byrokrat sedící u malého stolku obložený papíry a knihami, Stvořitelé (a byrokrati) vždy mají po ruce výmluvu „můžete si za to sami; rozhodnutí jste učinili vy, tak si ho hezky užijte, smrtelníci“. Trošku to připomíná takové ty knížky, které vás odkazují ze strany 23 na stranu 52, kde vás sežere nějaký netvor, pokud na kostkách padne moc malé číslo. Na rozdíl od těch knížek však v životě nejde listovat zpátky.
Ono je to dobře – nikdo nemůže podvádět. Ale říkejte to generaci, která se hned po zapnutí počítače a používání myši a klávesnice naučila používat tlačítko Zpět.