13. ledna
Bůh je něco jako generální ředitel – mezi ranní kávou a obědem a pak mezi odpoledním golfem a večeří vyhodí výkazy oddělení modliteb – modlitby jsou mu na nic, neboť většina básniček je adresována Hospodinu, Alláhovi, Ježíši, Mojžíši nebo Panence Marii, rozhodně ne jemu – a zkontroluje výkazy Božího soudu. Boží soud je instituce, která kontroluje dodržování zákonů zdravého rozumu. Například, že když se sám nezasloužím o své narození, nemám nárok na samovolné usmrcení.
Ono totiž není moc motivující vidět, jak někdo ničí pracně stvořený svět. Zejména úředníky zodpovědné za osudy neskutečně štve, když někdo skočí ze střechy a zmaří plody jejich fantazie. Jistě, je to rozhodnutí jako každé jiné, ale když už se píšete s příběhem „co kdyby“…
Spousta doktorů teologie a filmových producentů je zainteresována ve vzezření Boha. Aby bylo jasno: není to Elvis Presley, Michael Jackson ani Karel Gott. Není to ani černoch nebo žena. Ani nic mezi. Bůh je starý, vousatý, obrýlený pán. Má asi šest miliard let, je tedy stejně starý jako to okolo („Co bylo předtím?“ „Nic!“). Jeho prací je prohlížet papíry, popíjet kávu, hrát golf, sem a tam se projít po světě a občas strkat nos do práce meteorologů a metat blesky. Jen tak pro radost.