15. ledna
Za okny padal svěží, bílý sníh, který se plynule, snad ještě před dopadem na chodník, měnil v odpornou hnědou rozbředlou hmotu. Sirius Caster ležel na pohovce a přemýšlel.
Lidé žijí ve svých vlastních vybájených světech, kde je všechno lepší než v drsné realitě. Naděje umírá poslední. Občas se ale stane, že ten svět něco naboří. S nenadálou událostí v reálném životě se člověk tak nějak srovná. Když se mu ale zhroutí vnitřní svět, leckdy ho na nohy nepostaví ani sebevětší impuls síly. Myslel si, že přesně to byl případ Gabriely.
Nunki při pohledu z okna zakňučel. Zima byla pro jeho pána výmluvou pro vylehávání na gauči a dumání nad tou blondýnkou. Tvrdil, že v zimě jeho doutníky chutnají jako zvlhlé ponožky a whisky že v chladu nerozvine své aroma. A tak nerad chodil ven. Nunki sníh miloval. Rád lovil padající vločky, a když jich bylo hodně, nemusel pít až dole u řeky. Zatahal Siriuse Castera za nohavici.
Ten vyhlédl z okna stejně jako jeho pes. „V tomhle nečase mě chceš někam tahat? Jsi anděl, nepotřebuješ venčit. Podívej se z okna na to padající svinstvo,“ zamumlal a založil ruce za hlavu. „Vždyť ona měla jen lehké letní šaty!“ docvaklo mu vzápětí.