16. ledna
Vyskočil z pohovky a natáhl se pro sako. Nemohl uvěřit, že mu tak důležitý detail unikal déle jak dva týdny. A to pořady se Sherlockem Holmesem a Herculem Poirotem viděl snad tisíckrát. Nunki v tušení procházky šťastně zaštěkal. Sirius Caster zapnul knoflík saka, zapálil doutník a luskl prsty. Vzápětí se ocitli v bytě patologa Bílého.
„Ne, vy ne…“ hlesl Bílý.
„Nemůžu za to, že se mé dušičky dostanou k vám,“ odvětil Caster a nabídl doktoru patologie jeden ze svých zmačkaných doutníků.
„Manželka mě má za blázna, když vidí, že si pro sebe povídám o mrtvolách. A jestli sem jdete kvůli té mladé blondýnce, možná začne i žárlit,“ zašeptal doktor a začal šustit novinami.
„Moc dlouho vás nezdržím. Dovezli k vám Gabrielu v lehké bílé košilce? Tak, jak ji našli? Ano? A nepřipadalo vám to divné?“
„Venku bylo těsně nad nulou. Ale na mém stole měla teplotu, jako kdybych ji zabil až já. Nesrovnalost teploty jsem ale ve zprávě zkusil vysvětlit nevhodným zacházením s tělem. Někdo ji zabalil do kabátu a v sanitkách je docela teplo. Ale máte pravdu, Siriusi, je to divné. Co vůně? Ani nevím, večeřel jsem cib… A víte, že ten sirný smrádek vůbec nemusel být ode mě?“