18. ledna
Gabriela se narodila před osmnácti léty a pár měsíci. Díky svým blonďatým vláskům, které plavý odstín neztratily ani v pozdějších letech, jak to už u dětí bývá, a nebesky modrým očím jí všichni říkali andílku. Docela zaslouženě. Gabriela byla hodné a klidné dítko, pomáhala doma, ve škole se dobře učila, v podstatě nuda. Žádné excesy ani problémy, po dosažení zletilosti žádné pozvracené koberce nebo kouřem nasáklé kabáty nebo tak něco. Jistě by byla v kolektivu pro svou obětavost a empatii oblíbená, kdyby měla ráda lidi.
Chodila do školy zcela normálně, ale sama společnost svých spolužáků rozhodně nevyhledávala. Samozřejmě se bavila s holkou, kterou by se zavřenýma očima bylo možné nazvat nejlepší kamarádkou, ale to už zavání eufemismem.
Zdá se to být až protikladné – nemít ráda lidi a hýřit empatií – ale právě v tom je kámen úrazu. Jak se Gabriela dokázala vcítit do každé situace, nemohla odolat a člověku pomohla. Jenže nevděk světem vládne a strohé „hm, dík“ jako odpověď na její obětavou pomoc jen posílilo počínajícího misantropického ducha mladé dívenky. Nemluvě o tom, že si její bezmocnosti a nutkání pomáhat téměř proti své vůli pár lidí všimlo. A využilo.
Bylo jen otázkou času, než se do toho zaplete nějaký kluk.