20. ledna
„Začínáte mě děsit, Siriusi. Připadám si jak učeň. Kdykoli se tu objevíte, dělám školácké chyby. Kdybych si nevšimnul dokonalého stavu těla po pádu ze čtyř pater, nemohl bych léčit ani chřipku.“ Tělo Gabriely opravdu vypadalo, jako by poklidně spala a zadržovala u toho dech. „Když ji sem dovezli, měla rozbitou hlavu a zlámaná žebra. Ale jak sám vidíte, hlava i hrudník jsou v pořádku,“ přejel rukou po lehounce vystupujících žebrech. „A i kdyby se někdo z nějakého záhadného důvodu pokoušel o plastiku obličeje… jakože by to s mrtvou tkání bylo naprosto nemožné… šlo by to poznat, neměla by tak hlaďounkou tvářičku. A ten doutník zase schovte.“
Nunki zakňučel a zaškrábal na boxy. Sirius Caster otevřel zásuvku s Gabrieliným jménem, kterou před chvílí spolu s doktorem vyprázdnil. Šlo to ztuha. Nebyla prázdná.
„No to je ona!“ zvolal s úlevou doktor Bílý a kontroloval stav těla s poznámkami a fotografiemi. „Vidíte, tady rána na tváři a ta jizva ve tvaru delty na hrudníku, moc hezky jsem to sešil, ani pod lehkou košilkou to nebude moc vidět… Jenom by mě zajímalo, co dělá v boxu, když jsme ji před chvilkou vytáhli ven.“ Doktor zavětřil. „Nejedl jste cibuli, Siriusi? Něco tady trošku sirnatě smrdí.“