22. ledna
Gabrielu probudila silná bolest na hrudi. Chtěla zvednout hlavu a podívat se, co se stalo, ale mnohem horší třeštění v krajině lebeční ji od tohoto úmyslu odradilo. Odevzdaně začala zírat do stropu a počítat žárovky na zářivě bílém stropě. Když se dostala ke třicáté, dveře do místnosti se otevřely. Podle odkašlání poznala, že je to muž. Uslyšela chřestění kovu; dostala strach.
Sehnul se nad ni starší bělovlasý pán v bílém plášti. Pod límcem košile měl uvázaného legračního motýlka. Začal jí otírat čelo kapesníkem. Proč to dělá? Nechtěla, aby na ni sahal. Muž pak sundal plachtu, která zakrývala její partie. Pocítila stud, ale nebyla si vědoma, že by se třeba červenala, což se jí stávalo dost často a vždycky to poznala podle lehkého pálení na tvářích.
Bolest v hlavě a na hrudi utichala. Úlevou zavřela oči – nebo si alespoň myslela, že je zavírá. Cítila se velmi lehká, jako by se vznášela nad zemí. Oči znovu otevřela. Hleděla na sebe samu, jak leží na stole v nějaké nemocnici, snad na operačním sále. Je mrtvá? Kolem ní se začal vířit vzduch, vlasy jí vlály kolem, do očí jí vnikal písek a prach. Uviděla doktora, jak si bere pilku a začíná řezat hrudník. Omdlela.