23. ledna
Kvílení větru připomínalo nářek zbloudilých duší. Nebo nářek duší připomínal meluzínu v komíně? Ucpala si uši, ten zvuk se nedal poslouchat, téměř nemohla dýchat, všude kolem se vířil písek, prach vnikal i pod oblečení a začal svědit na kůži, škrábala se do krve. Chtěla křičet, ale nemohla, drobné kamínky jí plnily ústa a bičovaly tvář, stejně jako její dlouhé, světlé vlasy. Nemohla se ani otočit, aby byla chvíli ušetřena, bouře řádila všemi směry, to ani nemohla být bouře, ani hurikán ani nic jiného.
Krajinu kolem snad nebylo možno nazvat krajinou. Pustá zem, holé stromy, koruny bez listí a plodů, oblaka tmavější než noc, ani náznak slunečního paprsku. Nikde nikdo.
Věděla, že musí jít dál, ale netušila, kam má dojít. Šla pomalu, překonávala odpor vichřice, pískem rozšlehanými pažemi si chránila oči a ústa. Uviděla kopec; byl daleko a ztrácel se v prašné mlze, ale věděla, že to je kopec, tolik vítané zpestření v tak rovinné krajině. Rozhodla se zamířit k němu, i když netušila proč. Snad právě tam skončí její cesta tímto peklem.
„Gabrielo!“ uslyšela. Zdálo se jí to? Někdo křičel její jméno? Začala se otáčet kolem sebe, neměla zdání, odkud hlas pochází. „… vysvětlení…“ zachytila ještě, než padla k zemi.