25. ledna
Nunki ze sebe setřásl sníh. Dnes padal v takové míře, že začal štvát i toho psa, který radostně vrtěl ocasem nad každou čerstvou vločkou. Štěkl, aby svému pánovi zabranému v lejstrech naznačil svou přítomnost, šel si lehnout na starou deku kousek od krbu a tam začal přežvykovat dlouhou kost, kterou dostal na poslední návštěvě márnice od pana Bílého za to, že nenaťapal.
Tento černý kokršpaněl, kterého neznalí klienti Siriuse Castera nazývali „jakýmsi pekelným čoklem“, měl s peklem tolik společného, co třeba vy. Ehm, dobře, o hodně míň než vy. Nunki byl krásná ukázka toho, co se stane, když má na vás Nejvyšší spadeno.
Za běžných okolností by Nunki po své smrti začal štěkat v nějakém vzdáleném vesmíru, který nás vůbec nemusí zajímat. Jelikož ale ještě za svého života zachránil (vyčmuchal) pár zasypaných lidí, rozhodl se ho Bůh v rozmarné chvilce povýšit na psího anděla. Dostal za úkol doprovázet nějakého z bývalých lidí a současných andělů něčeho. Sirius Caster pochyboval o prospěšnosti tvora, který plýtvá energií na lapání sněhových vloček, ale uznal, že je zábavnější společník, než láhev patnáctiletého jantarového alkoholu či vyzrálého doutníku uváleného na stehně tlusté staré Kubánky.
Po hraní s Nunkim aspoň nekašlal a nemotala se mu hlava.