26. ledna
Sirius Caster na rozdíl od svého psa nikoho nezachránil. Neměl rád lidi. Jeho jedinými láskami byl doutník a láhev. A to i za jeho života. Nejlépe se cítil, když mohl na balkoně svého bytu kouřit, popíjet a koukat dolů. To ještě nevěděl, že za pár let bude dolů koukat skoro pořád.
Jednoho krásného slunečného dne, přesně takového dne, jaké Sirius nesnášel, byl tak zabrán do pomalého zapalování svého doutníku, až si nevšiml, že stojí uprostřed silnice a do dvou sekund ho srazí nějaký zhulený týpek, který z místa nehody okamžitě ujede. Co by Sirius Caster mohl čekat. V životě nepomohl ani nastoupit matce s kočárkem do tramvaje, tak proč by se měl někdo obtěžovat zachránit mu život. Tento boží žert ho dostal do nebe.
Bůh si usmyslel, že když tento alkoholik s počínající rakovinou plic nedělal dobré skutky čtyřicet let během svého života, mohl by je dělat až do konce věků. Povinně. A tak se ze Siriuse Castera stal anděl strážný.
Takový anděl strážný dohlíží na to, aby jeho svěřenci nedělali ukvapená rozhodnutí, je jejich vnitřním hlasem i nejniternějším svědomím. Nemůže do jejich života přímo zasáhnout, například zabránit skoku ze čtyř pater, ale může se zeptat: proč? Proč to děláš?