29. ledna
Na první pohled běžný, asi třicet let starý, čtyřpatrový činžovní dům. Šedá omítka, bílý lak na oknech je oprýskaný a s každou další zimou opadává čím dál tím víc. Takových domů najdete na celém světě stovky, tisíce, možná víc.
Když se náhodný pozorovatel náhodou podívá podruhé, uvidí to stejné. Obyčejný dům. Ale když se sehne, aby si zavázal rozvázanou tkaničku na své polobotce, téměř s hrůzou zjistí, že stojí v rezavě hnědé skvrně, kterou déšť bude ještě pár týdnů pomaličku smývat. Kdyby přišel před třemi týdny, možná by ještě viděl křídový obrys ležícího těla.
Nyní by záleželo na tom, jestli dotyčný náhodný pozorovatel čte nebo nečte noviny, a když ano, jestli nakoukne i do černé kroniky. Dále by záleželo i na jeho paměti a zvědavosti zjistit, co přesně se stalo. Většina náhodných pozorovatelů však pokrčí rameny a pomyslí si něco o tragédii dnešního světa. Jak všechno spěje do záhuby.
Ovšem vědomí, že jsem právě ťapkal v místě, kde vyhasl čísi život – bez ohledu na to, že jsem dotyčnou ženu či dotyčného muže vůbec nemusel znát – slabší povahy trošku srazí na kolena. Takoví lidé potřebují nějakou vzpruhu. Třeba sklenku něčeho ostřejšího, než je čaj s citronem. A tak zamíří do baru.