30. ledna
Venku už pár dní nespadla ani vločka sněhu. Dokonce i Sirius Caster toho trochu litoval, protože pohled z okna na zmáčené rezavé trsy trávy a zbytky zmrzlých kaluží byl poněkud neútěšný. Nápadně připomínal místa, kde se vyskytoval velmi nerad.
Sirius Caster chvíli hledal vodítko a náhubek. Chystal se s Nunkim na procházku do města. Takové propriety samozřejmě nebyly potřeba, ale hyperaktivní pes pobíhající všude okolo by budil přespříliš nežádoucí pozornosti. I když, po pravdě řečeno, i Nunki na kalužích neshledával nic zajímavého.
Zahřmělo. V tuto roční dobu nezvyklý jev, ale Sirius věděl své. Není radno míchat do předpovědi počasí astrofyzikální jevy. On sám by – s dopomocí knihovnice a několika záznamů – předpovídal počasí mnohem lépe než ti šašci a odbarvené blondýnky v televizi. Stačí se podívat do přehledu hříchů nebo posunout devátou jamku o píď dál.
Sirius pocítil sucho v krku. Nechal Nunkiho v předsíni jejich bytu a zamířil do kuchyně pro sklenici vody. Věděl, že pít nepotřeboval, ale… zvyk je zvyk. I po dvaceti letech ignorování (nebo lépe řečeno: absence) lidských potřeb.
Ze stojanu na deštníky vytáhl černě lakovanou hůl. Nasadil si klobouk. Zamkl dveře a vykročil do ulic. Rozvážným, pomalým krokem se šoural k baru. Čeká ho opět práce.