31. ledna
Z nebe spadla kapka. Jedna jediná. Dopadla na rty staršímu muži, který se – sedě na lavičce v parku – kochal noční oblohou a snažil se počítat hvězdy. Bezděky si rty olízl; ucítil lehce slanou chuť. V tu chvíli mu nepřišlo na mysl, že nad ním mohl letět nějaký pták. Nebe pláče, pomyslel si a zvedl se. Tichem městského parku se rozléhalo klapání jeho starých poctivých polobotek a tlumené ťukání gumového konce vycházkové hole.
„Nebe nemá důvod plakat,“ prohlásil tiše jakýsi muž zahalený do černého kabátu, takže skoro nebyl vidět.
„Promiňte?“ otočil se starý pán za hlasem. Znejistěl; myslel si, že tam byl sám.
„V televizi nepředpovídali déšť,“ odvětil neznámý a přidal do kroku, aby pána dohonil.
„Aha…“ prohodil starý pán a přemítal, jestli svou myšlenku o plačícím nebi pronesl nahlas. Byl si jistý, že ne. „Kdo jste?“ zeptal se a sevřel svou hůl o něco pevněji.
Ve tmě zasvítil ohýnek a po chvíli byl ve vzduchu cítit pach pálících se ponožek. Neznámý muž chvíli vyčkával a dvakrát potáhl z doutníku, než odpověděl.
„Na tom nesejde. Vidíme se poprvé a velmi pravděpodobně i naposledy.“ Udělal pohyb, jako by se díval na hodinky.
Starý pán se chytil za srdce a padl k zemi.