1. února
Běžní lidé rádi používají pojmy dobrý a špatný den. Pro některé z oněch běžných lidí jsou oba stavy dobrou záminkou pro návštěvu nějakého občerstvovacího zařízení. Třeba baru U Jima, který vede sympatická a pohledná, leč velmi rázná žena někde mezi pubertálními léty a krizí středního věku.
Jeden z jejích hostů – mladý muž oblečen ve skvěle padnoucím obleku, lehce a elegantně rozcuchané vlasy – si zdánlivě nesrozumitelným zabrbláním objednal další rundu. Když pro sklenku s tekutinou natáhl ruku, zapomněl se vyvážit, sklouzl z barové židličky a rozrazil si o barový pult nos. Barmanka vyjekla a přispěchala s čistým namočeným hadrem. Nesnášela, když jí někdo zasvinil desku stolu. Zatímco se mladík pokoušel vstát a do saka rukávu si otíral zkrvácený nos, barmanka pečlivě utřela stůl a po hostu házela ošklivé pohledy.
Muž s rozraženým nosem to ignoroval. Měl špatný den a rozbitý obličej. Tohle ho už nemohlo vyvést z míry. Přijal uzlík z utěrky naplněný ledem a přiložil jej na tvář.
„To vypadá na hodně špatný den,“ poznamenala barmanka, když usoudila, že je host dost střízlivý na to, aby rozuměl a srozumitelně odpověděl.
„Jo,“ projevil mladík smysl pro stručnost, vytáhl několik bankovek, hodil je na stůl a odešel. Před barem se zase složil.