2. února
V městské knihovně tak pozdě večer byly jen čtyři nohy. Dvě patřily sličné štíhlé hnědovlasé slečně, studentce vysoké školy, další dvě postarší dámě, která vypadala, že se každou chvíli rozsype. Byla to knihovnice. Soudě dle jejího výrazu ve vrásčité tváři by svůj poslední výdech a následný skon pro případ, že by se měla rozsypat dnes, ráda učinila doma.
Slečna by musela do stádia rozkladu ujít ještě dlouhou cestu tvrdým a velmi krutým životem. Jediná její vráska na jinak hlaďounké, lehce opálené tváři zlobila na čele nad nosem. Nemohla se rozhodnout, jestli si vypůjčit Goethova Fausta nebo Mistra a Markétku od Bulgakova. Obojí by se jí do batohu nevlezlo. Do své seminární práce o ztvárnění ďábla v literatuře však potřebovala obě knihy.
„Můžu vám na to dát igelitku, slečno,“ zachraptěla knihovnice, která ji s lehkým klapáním podpatku o podlahu a křupáním v kotníku pozorovala, a vytáhla z opotřebované černé kabelky bílou šustící tašku z hypermarketu.
„To byste byla moc hodná,“ špitla dívka vděčná za rozřešené dilema.
„No jo, no jo. Za půl hodiny začíná Milionář a já než to taky uklidím a zavřu a dojdu domů… Na shledanou za měsíc.“
Mladičká studentka přitiskla knihy na prsa a vyrazila do temné ulice.