3. února
V televizi běžela detektivka od Agathy Christie s jedním belgickým detektivem, který přehnaně pečuje o svůj obrovský knír. Ten den byl jako každý jiný. Podívá se na epizodu seriálu, pečovatelská služba doveze oběd, pak si schrupne a k večeru bude číst. Patnáct let se těšila na důchod, aby pak záviděla pohyblivějším kolegům a alespoň deset let se těšila na smrt. Jako absolventce filosofické fakulty se jí hlavou často honily myšlenky o zbytečnosti života. Nebo stáří, když měla pozitivnější náladu.
Odbelhala se do kuchyně pro sklenici vody z kohoutku. Natáhla se do police pro starou sklenici ještě ze své svatební výbavy, nechala chvilku vodu odtéct, naplnila skleničku do tří čtvrtin a napila se. Při pití pozorovala pavučinu v rohu. Až v neděli přijde pečovatelka, bude jí muset říct, aby tu pavučinu vysmýčila. Ne že by trpěla arachnofobií, ale pro samou lásku k přírodě doma nemusela mít džungli, že.
Všimla si pokrčené záclony. Chtěla ji narovnat, ale zakoukala se dolů do ulice. Na dětském hřišti před domem roztávaly poslední zbytky špinavého sněhu. Na parkovišti bylo jen pár aut, všichni byli v práci. Bezútěšný pohled na prázdno. A ticho.
A pak si všimla dvou bedýnek na parkovacích místech přesně před vchodem do domu.