4. února
„Jdi do prdele!“ zakřičela a zabouchla mu dveře před nosem. Z bytu se chvíli ozývaly zvuky, které do prdele poslaného muže znervózňovaly více než místo, kam ho jeho nyní bývalá žena poslala. Pak se dveře otevřely, byl z nich vykopnut kufr, a znovu se zabouchnuly. Ozval se další divný zvuk; to se žena nervově zhroutila, svezla se na podlahu a opřela zády o dveře, před kterými ještě stále stál poněkud překvapený exmanžel s kufrem v ruce. Žena začala brečet.
„To není fér. Proč se to musí stát zrovna mně? A dvakrát po sobě?“ vzlykala a dlaněmi stírala slzy.
Její bývalý muž jen pokrčil rameny, vytáhl mobilní telefon a cestou ze schodů vyťukával krátkou textovou zprávu své současné milence. Bude mít radost. Ten rozvod asi spískala ona, když mu „omylem“ zamazala límeček košile rtěnkou.
„To snad nejsem hezká?“ ptala se samy sebe. „To snad nejsem dobrá v posteli?“ vzlykala.
Těžko říct. Muži jsou nevyzpytatelná stvoření. A pěkné mrchy, jak říkávala její babička, což se potvrdilo o dva roky později, kdy si dědečka odváželi ve ztuhlém stavu z domu s červenými lucernami. Dodnes nikdo neví, jestli ho tenkrát kleplo z fyzického vyčerpání anebo zjištění, že mu nebude stačit hotovost jako před svatbou.