6. února
Sirius Caster, jak již (snad) bylo několikrát řečeno v předchozím textu, je muž středního věku. Vysoký, statný, rozhodně ne tlustý, prošedivělý, se strništěm na bradě a tvářích. Zemřel při autonehodě, když si uprostřed silnice zapaloval doutník. Po vstupu tam nahoru získal psa, černého kokršpaněla jménem Nunki. Siriusovo jméno, až to tak nevypadá, rozhodně nemá nic společného s řečtinou nebo latinou, a proto neoslovujeme a nevoláme „Sirie“ (nebo „Siri“), ale hezky nebesky „Siriusi“. Ať si lingvisti říkají, co chtějí.
Před svou smrtí Sirius Caster pracoval. Soudě podle jeho obleku (lehce pomačkaný, zešedlá košile, uvolněná kravata; boty černé, kožené a nepřeleštěné) nejspíše nepracoval rukama. Co nejspíš, určitě. Jeho pronikavý intelekt, nyní trošku rozmlžený nadměrnou konzumací alkoholu, mu umožňoval kochat se na konci měsíce slušně kulatou sumou na konci výplatní pásky. Škoda, že některé škody jsou v nebi nevratné. Kdyby zaživa tolik nechlastal, došel by mu nesoulad mezi počasím a Gabrieliným oblečením o poznání dřív.
Co se dá dělat. V čase cestovat neumí. A i kdyby uměl, stejně by včas chlastat nepřestal. Leda že by zařídil vyšší cla na dovoz ze Skotska.
Tohle ho někdy fakt štvalo. Lidé často nevědí, co je pro ně dobré. A když jim to konečně docvakne, je pozdě.