7. února
Zabouchla za sebou dveře. Cítila, jak se jí do bosých chodidel zabodávají zrnka písku z rohožky před dveřmi bytu. Uvědomila si, že nemá klíče, ale myšlenka na ně hned zmizela. Stejně by je neměla kam dát, proběhlo jí hlavou, jako kdyby ji někdo nebo něco chtělo uklidnit. Zamířila ke schodišti. Ťap, ťap, ťap, ozývalo se prázdnou chodbou. Tmavý kámen ji studil.
Schylovalo se k večeru. Byla doba, kdy spořádaní rodiče již byli doma se svými dětmi a workoholici ještě neměli důvod domů jít. I venku byl docela klid. Jen pár nakupujících lidí a lidé vracející se z kina. To je život v malém městě. Dokážete snadno odhadnout, co se děje. Nuda. Skutečný život se ani trochu nepodobá britským detektivním seriálům, kde v jedné sérii scenáristé zvládnou vyvraždit vesnici. Půlka oběti, druhá vrahové. A vražedkyně.
Gabriela pomalinku procházela ulicemi, které jistě musela znát. V tomto městě žila přes osmnáct let. Ale domy a výlohy jí připadaly cizí, jakoby je nikdy neviděla, jakoby tudy nikdy během těch osmnácti let nešla. Tu zabočila vlevo, tu zabočila vpravo, tu šla chvíli rovně, zdálo by se, že jen tak bloumá. Snad ani sama nevěděla, kam jde. Ale věděla, kam až má dojít. Kam musí dojít.