8. února
Vezla se v růžovém kočárku. Nebyl to ten druh kočárku, ve kterém dítko jede proti směru chůze maminky, ne… Kočárek byl otevřený do ulice, aby každý chodec jdoucí proti krásné mladé mamince viděl její krásné blonďaté dítko připomínající barokního andílka. Chyběla jen vystrčená holá tučná prdelka. Na výraz „barokní andílek“ byla Gabriela v pozdějším věku velmi háklivá. Nesnášela útoky na svou štíhlou postavu.
Nesnášela také tyto poobědové projížďky. Jednak na ní koukali cizí a divní a škaredí lidé. Jednak jich bylo moc. A jednak, jak koukala do ulice a ne mamince na prsa, jí pořád svítilo do očí. A řvát nemělo smysl, protože by ji pak maminka vzala do náruče a Gabriele by se udělalo špatně. Nesnášela výšky. To měla po rodičích. Kdyby tenkrát letěli letadlem, nemuseli se v Německu vysekat na dálnici.
I po takřka osmnácti letech si pamatovala, kudy s maminkou jezdila. Chvíli jely rovně, tu zabočily doleva, tu zabočily doprava a pak zase chvíli rovně. Když dospěla a chodila na občasné procházky, podvědomě šla od domu rovně, pak u hospůdky Na Růžku zabočila vlevo, u drogerie vpravo a když šla chvíli rovně, skončila u cukrárny, kde si s maminkou vždycky dávala ovocný zmrzlinový mix do velkého kornoutu.