9. února
Slyšeli jste už někdy o bílém světle na konci tunelu? O procházce s někým, koho jste znali a kdo už umřel? O rajské hudbě a chůzi po bělounkých nadýchaných obláčcích o vzezření jemné beránčí vlny? Nevím, na čem jedete, ale měli byste přestat. Drogy škodí zdraví. A v halucinogenních stavech jste svým přátelům pro smích.
Debaty o životě po smrti vzrušují všechny snílky, psychology, záhadology a jinou divnou lidskou havěť, která nemá nic lepšího na práci. Neustále žijí v přesvědčení, že jestli nějaký „život po“ existuje, najde se někdo, kdo o něm bude schopný poreferovat. Zapomínají přitom na fakt, že když už někdo umře, jen tak se nevrátí (pokud se zrovna nestane andělem; v takovém případě ale vsadím krk na to, že o nadýchaných obláčcích bude mluvit, jen když si z vás bude chtít udělat srandu), a že veškerá pravdivá svědectví o nebeské párty jsou jen bludy a iluzemi chemikálií vypouštěnými mozkem jako poslední šťastná vzpomínka. Když už umřít, tak trošku zábavně, že ano.
I Nunki by vám mohl potvrdit, že se v žádném obláčku nepokoušel vyhrabat kost nebo zahrabat… to, tamto no, však vy víte co. Ale to je prosím pěkně pes, a ti, jak je známo, nepotřebují filozofovat.