11. února
Seděl ve stroze zařízeném pokoji opřený o stěnu, která už hodně dlouho neviděla malířskou štětku; v rohu byla pavučina. Stěna ho studila ho zad. Byl nahý, jen ponožky na nohách, kolena skrčená, opíral o ně bradu. Oči mu zakrývaly zplihlé a mastné dlouhé slámové vlasy. Dlouho se neholil. Vedle něj se válela láhev od laciné vodky. V této pozici setrvával už týden, z toho tři dny o vodce a zbytek týdne o levných cigaretách.
Paradoxně ho donutila vstát až slabost. Odbelhal se k umyvadlu se zrcadlem. Byl by si přál, aby tam to zrcadlo nebylo. Vzhlédl a zadíval se na sebe. Na špinavé vlasy, zarostlé tváře a lesknoucí se pleť. Udělalo se mu nevolno. Horší než před čtyřmi dny. Proklínal sebe, proklínal palírny, proklínal tabákové koncerny. Proklínal city a své zoufalství. Sevřel pěst a chystal se zrcadlo rozbít. Sedm let neštěstí by pro něj nebylo nic nového. Ruku však před hladkou plochou zastavil.
Nechal chvíli odtéct vodu z kohoutku, opláchl si obličej a napil se. Jakoby se napil živé vody. Z tváří mu odkapávala voda, zatímco šel ke sprchovému koutu, sundal si ponožky a pustil na své zanedbané tělo horkou vodu. Za hodinu a půl koupelnu opustil úplně jiný člověk.