13. února
Jemně zakouřená kavárna, tiše hrající jazz, malé viklající se kulaté stolečky, číšníci prodírající se kolem hostů usazených v pohodlných křesílcích. V jednom rohu kolem většího stolku skupinka mladých lidí. Jeden modrooký student s rovnými delšími světle hnědými vlasy, brýlemi s tlustou obroučkou, v košili a rádoby ležérně uvolněné puntíkované kravatě, ve které vypadal, jako kdyby si ji vázal poprvé v životě a se zlomenou rukou k tomu, tam právě rozebíral smysl lidské existence.
„Říkám vám – lidský život nemá smysl. Je naprosto zbytečný. Kdyby tu většina lidí nebyla, bylo by tu mnohem líp. Co tu vlastně dělají? Co tady chcou?“
„Máš pravdu,“ ozval se jeden jeho kolega. „Kdyby tu nebyla většina lidí, MOHL BY MI ČÍŠNÍK DONÉST TO KAFE I TEPLÝ!“ pronesl nahlas, ba téměř zařval, a usrkl kávy s kopečkem vanilkové zmrzliny. Kdo by byl čekal, že ledová káva vám nespálí patro.
Obrýlený student jen hodil oči v sloup a pokračoval: „Mezi nejčastější sebevrahy kromě zločinců a lidí po bankrotu patří inteligentní lidé, kteří si uvědomují zbytečnost existence. Prostě si uvědomujou, že ať budou dělat, co budou chtít, stejně jejich odkaz nebo co nebude trvalej.“
„Hele… Už jsi někdy přemýšlet o sebevraždě?“
„Nooo… To jako o své? Ehm… ani ne.“