14. února
Podívala se na hodinky. Vstala a z věšáku sundala plášť, do kterého se oblékla. V zrcadle zkontrolovala záhyby pláště a svůj účes, ze stolu sebrala tlustou složku a otevřela dveře. Slyšela odkašlání několika lidí, šoupání židličkami, někdo smrkal. Pak vstoupila. Lidé se postavili, pak si zase sedli. Jako ve škole, vzpomněla si na dávná léta. Usedla a otevřela stoh dokumentů.
Pozorovala ty lidi. Někteří byli zvědaví a natahovali krky, aby jim nic neuniklo. Jiní vypadali lhostejně. Další velmi sklíčeně a nejistě, byli tu velmi sebevědomě vypadající lidé i lidé s kamennými nečitelnými tvářemi letitých hráčů pokeru. Vždycky to vypadalo takhle. Žádná změna.
Byla snad zklamaná? Čekala snad po tolika letech něco víc? Posledních dvacet let se to opakovalo téměř den co den, pět let předtím také, jen v jiné roli. A stále doufala v nějaké oživení. Ne že by to byla nudná práce, to ne, rozmanitosti tu bylo dost, o tom žádný pochybnost – ale to prostě nestačí.
Vypadalo to vlastně jako její život. Každý den se stane něco jiného, ale jinak je to stále stejná šeď. Asi jako neopravovaný dům. Kolem se stávají různé věci, střídají se v něm nájemníci, ale dokud ho někdo neopraví a nenatře, bude stále šedý.