16. února
Ta knihovnice měla pravdu. Byla v knihovně docela dlouho. Venku už bylo jen pár pejskařů, pro které byl jejich domácí mazlíček (případně koberec nebo ta stará hezká komoda po babičce) důležitější než televizní pořady. Některé z nich znala – ač žila ve městě, nebylo to město nijak velké, a tak není divu, že se s některými začala zdravit alespoň úsměvem nebo lehkým pokynutím hlavy.
Šla s batohem na zádech a knihami zabalenými v igelitové nákupní tašce v náruči. Obloha byla podivně šedivá, ne tmavomodrá, jak by byla čekala; doufala, že nebude pršet nebo sněžit nebo padat něco jiného – a když, že už aspoň bude doma. Jak tak koukala na oblohu, zakopla o klacek na cestě (byl imbecilní pes, že ten klacek nenašel, nebo páníček, že ho házel na cestu?) a upustila knihy vypůjčené z knihovny.
„Do háje,“ zaklela ta jemná, hezká a inteligentní dívka. Hned kontrolovala, jestli Mistr a Markétka nebo Faust neutrpěli škody na přebalech či stránkách. Naštěstí nic, stačilo jen trošku otřít igelitku a pokračovat v cestě. Ještě zvedla uslintaný klacek a hodila ho na trávník. Tfuj. Teď si to u ní pejskaři hezky pohnojili.
Zbytek cesty domů věnovala úvahám, jakou knihu začít číst dřív.
Z oblohy nepadalo nic.