17. února
Seděla v houpacím křesle z načervenale zbarveného dřeva. V klíně jí ležela dvě klubka vlny, dvě pletací jehlice a cosi, co bylo zjevně zárodkem šály. Nebo možná televizní dečky na nohy, na šálu už bylo docela pozdě. Stará paní ovšem nepletla; v houpacím křesle jemně pochrupovala, zatímco v televizi jely záběry ruky s dlouhým nožem a pak…
„Áááááá!“ ozvalo se v televizi.
„Áááááá!“ vykřikla babička a jedno klubko jí spadlo z klína na podlahu a zakutálelo se pod polici s květinami. „Jsem to nána pitomá,“ hudrovala, když šedivé klubko na starých bolavých kolenou lovila a smotávala. Vrátila se do křesla a sáhla do baru hned vedle; byla tam lahvinka portského, které jí dvakrát ročně (k narozeninám a Vánocům) dával o dva roky mladší a vitálnější soused a dostával u toho divný tik do levého oka. Možná by mohla v televizi přestat sledovat některé detektivní seriály a vrátit se ke čtení. Ale u toho usne ještě dřív. A nebude moci plést. Hm.
Zazvonil zvonek. Donášková služba a její oběd. Dnes by to mělo být kuřátko a bramborová kaše. Snad ne z prášku. S řidičem prohodila pár slov a zamířila do kuchyně k mikrovlnce. Ty dvě bedýnky před vchodem tam pořád stály.