18. února
Pozorovala strop. Prostě ležela na posteli a koukala na ty malinkaté tečky. Snažila se je spočítat, ale ztratila se už na prvním čtverečním centimetru. Chvíli docela vážně přemýšlela, že si vezme štafle a fix a každou započtenou tečku si označí, ale to si mohla rovnou zavolat na psychiatrii.
Na podlaze vedle postele byl roztříštěný mobilní telefon. Když podesáté vytočila číslo svého ex-muže a hned zavěsila, radši telefonem hodila o stěnu. Takže volání na psychiatrii vlastně nepřipadalo v úvahu. Co kdyby se jí udělalo špatně? Jak by se dovolala pomoci? To moc nedomyslela. Kdyby veškeré slzy nespotřebovala už před hodinou, asi by se zase rozbrečela.
Vlastně by se mohla zabít. Bylo by to jednoduché, šla by na balkon a skočila by dolů. Pak by na psychiatrii skončila na sto procent, protože by si pádem z prvního patra zlomila tak akorát nohu. Proč se jen ve druhé třídě v hodinách plavání nenaučila skákat šipku…
Podřezání žil také nepřicházelo v úvahu. Žiletky zabalila do kufru svého muže a nože nikdo nebrousil snad pět let. To přežužlávání žil by ji asi přestalo bavit. Taky by mohla zkusit léky. Měla velmi dobře zásobenou lékárničku. Nyní zcela nepotřebná antikoncepce, paralen proti bolestem hlavy a… nic víc.