19. února
Ve sprše mu snad popraskala zubní sklovina, jak drkotal svými zářivě vybělenými zuby. Tiše doufal, že ho nikdo nebude fotit zblízka; hlasitě úpěl nad tou ledárnou, ve které se musel sprchovat.
„Vypadáš jak čerstvě oškubaná husa,“ poznamenal kdosi se smíchem. Plavec ho ignoroval a zamířil k elektrickým sušákům. Doufal, že ho aspoň trošku zahřejí.
Nechápal, proč to dělá. Co mu to přináší. Dvacet let závodně plave, je vlastně v takovém sportovním důchodu. A přeci dvakrát denně navštíví bazén. Každý den, každý týden, snad jen s výjimkou Vánoc nebo dovolené. Ale i na té dovolené plave. V moři. Připadalo mu, že v bazénu jeho klubu musí důvěrně znát snad každou molekulu há dvě ó. Fakt každou. Skoro mu bylo líto plácat rukama blízko krajů nádrže, kde voda šplouchala na podlahu. Asi mu už hrabe. Určitě mu už hrabe.
Pomalu přestával připomínat, jak poeticky poznamenal jeho kolega, čerstvě oškubaného ptáka. Vysušil tedy záhyby svého těla, kam teplý vzduch nedosáhl, a šel si do své skříňky pro ponožky, trenky a tričko. Musí trošku protáhnout tělo. To dělal kvůli golfu, posilovna a bazén přese všechnu snahu neformují všechny svaly rovnoměrně, a pokud na greenu nechtěl hrát jak trubka, musel tělocvičnu upřednostnit před manželkou. Chudinkou.