20. února
Alkohol je metla lidstva, říká se. Ne nadarmo se pašeráci a podobná sebranka zajišťující zábavu lidem disponujícími zelenými papírky a zlatými kolečky odsuzovala k „pověšení za hrdlo dokud nezemřou“. Ovšem ti zelení a zlatem oblažení lidé jsou nechutně pokrytečtí – pašování v noblesních salonech odsuzovali jako hanebnou a odpudivou činnost a u toho vesele popíjeli whisky s rybím nádechem. A tvářili se jakoby nic.
Sirius Caster krátce po své smrti (nebo na začátku jiného života, záleží jen na tom, s jak optimistickou či pesimistickou filozofií k smrti přistupujete vy sami) dostal nabídku účastnit se krátké historické exkurze. Vypadala jako zrychlený historický film „Od pravěku až k ukřižování Krista (pak se toho moc neměnilo)“.
Když ochutnal vybrané a nejkvalitnější francouzské víno ze 14. století, zakuckal se a na zahnání chuti snědl dva nedozrálé citrony. Když ochutnal víno české, které Karel IV. hodnotil jako trošku trpké, málem se pozvracel.
Bůh ho pozoroval a cpal se přitom manou a nektarem z růží. Zeptal se Siriuse, jestli ho má poslat na rok do středověku a pak na věčný spánek, nebo jestli radši vezme 21. století do konce všech věků. Pozorný čtenář již tuší, že bůh je pořádná potvora s humorem angličtějším než mají samotní Angličané.