21. února
Uklízela. To byla taková ta činnost, kdy žena chodí s barevnou prachovkou a šimrá knihy na polici a muž pomáhá tak, že zvedne nohy, když žena vysává kolem jeho křesla, kde čte noviny a jiný periodicky vycházející tisk a potichu s lahví piva nebo šálkem kávy či čaje dumá nad tím, co média označují za bankovní, finanční, ekonomickou, hospodářskou nebo politickou krizi. Gabriela muže neměla, takže se úklid omezil na lechtání knih prachovkou.
Ač mladá, žila sama. Úklid patřil mezi úzký kruh jejích zálib, mezi něž krom školy patřily třeba procházky po okolí. Toho dne však neuklízela jen z nudy. Čekala návštěvu.
Nebyla zvyklá na přijímání návštěv, takže tu nebohou duši snažící se všem zavděčit trápily strasti jako dostatek kávy a čaje, nejméně pěti druhů sušenek a oplatků, dobře vypadající čerstvé ovoce a zásoba řapíkatého celeru pro případ, že by návštěva zrovna hubla (kousáním těch zelených tyček prý hodíte více kalorií, než sníte).
Zrovna ometala slovník spisovatelů, kteří spáchali sebevraždu, když ucítila cosi jako spálený prach. Takový ten smrad typický pro zimu, když pustíte radiátor naplno a předtím nesetřete tu vrstvu špíny, která se na něm usazovala od konce února do půlky prosince. Překvapilo ji to. Radiátor byl totiž vypnutý.