22. února
Když byla malinká, samozřejmě si zmrzliny moc neužívala. Její maminka vytáhla plochou plastovou lžičku, dvakrát nebo třikrát na ni nabrala trošku ze svého kornoutu a to bylo všechno, Co si Gabriela do svých dvou let ze zmrzliny užila. Pozdější procházky ale byly lukrativnější: nejprve jeden kopeček, ve školním věku dva a pak, když už žila víceméně sama, si každou neděli dopřávala malou misku se šlehačkou, čokoládovou polevou a sekanými lískovými oříšky. V létě ráda sedávala na zahrádce cukrárny a pozorovala lidi kolem.
To ostatně dělávala, i když se ještě vozívala v kočárku. Měla strach z těch všech velkých lidí, kteří se před ní sotva mihli, jak spěchali. Nosili klobouky a čepice a kabáty a saka a košile a kravaty a barevné šaty a některým se kouřilo od pusy a strašně smrděli. To ona vždycky voněla po mydlinkách a dětském pudru a vždycky usínala na svěžím vzduchem vonících peřinkách.
Smysl pro čistotu a krásu a harmonii a co já vím co ještě si koneckonců udržela až do… nazvěme to pozdější fází života. Byla vždy upravená a čistá a voňavá a i před tím, než zabouchla dveře své udržované klícky, strávila pár desítek minut v koupelně – ve sprše a před zrcadlem. Naposledy.