23. února
S nebem se to má asi tak: převažuje zde bílá, a když se hodně soustředíte, začnete si myslet, že cítíte chlor. Když byste se podívali velmi pečlivě kolem sebe a začali si uvědomovat, co opravdu vidíte, dokonce byste nabyli dojem, že jste v nějaké zvláštní nemocnici. Dojem by to byl špatný.
Nebe je z jedné půlky zaměřeno na spravedlnost, z druhé na čistotu a dobrotu. Stačí, abyste si před návratem z očistce neoprášili sako nebo neočistili boty a dostanete se na seznam nebeských uklízeček. Že to není seznam lidí, komu budou posílat přání ke svátkům, snad ani nemusím dodávat. Zkuste se někdy omylem praštit násadou od smetáku do čelisti a poznáte, jaká spravedlnost vládne v nebi. (Samozřejmě si dělám legraci; jestli jste někdy smeták používali tak, jak se používat má, víte, že násada směřuje o hodně níž, než kde je čelist.)
Mnohem zajímavější je vidět místo, které uvidí počestní a téměř nevinní zesnulí občané. Je to… čekárna. Místnost s věšákem na kabát, stolkem se starými společenskými časopisy, příliš tvrdým nebo příliš měkkým gaučem a několika rozvrzanými židlemi. A samozřejmě je beznadějně přecpaná.
Čekali jste deset let na svou smrt? Doufám, že jste se bavili. Všechny časopisy tady už jsou rozebrané.