27. února
Oblečení mohl rovnou hodit do pračky. Kouření je fajn, uklidní smysly, zklidní třes rukou, zatluče hřebíček do rakve a tak dále, ale smrdí po tom oblečení. A to je hnus. Pro jistotu prošel i sprchou, aby to už necítil. Asi by měl pobyt v kavárnách omezit.
V černém pyžamu a tmavém županu usedl ke psacímu stolu, sundal vršek plnicího pera po dědečkovi, zkontroloval hladinu inkoustu a otevřel tlustý blok.
Sebevraždy mu ležely v hlavě. Je sebevražda projevem vnitřní síly nebo vnitřní slabosti? Není to jen útěk před těžkostmi tohoto světa? Na druhou stranu, aby byl člověk schopný se zabít, musí mít sílu a odhodlání to udělat. V televizi a novinách se často objevují zprávy o lidech, které přesvědčil psycholog, aby nakonec neskočili.
Co se takovým lidem honí hlavou? Mám, nemám skočit? A co ti, kteří to udělali? Co cítili, když padali dolů? Nerozmysleli si to cestou? Odvíjel se jim před očima nějaký film, jak to tvrdí ti, co přežili klinickou smrt?
Začal být zvědavý. Pohlcovalo ho to. Sám nikdy necítil nutkání nebo dokonce potřebu se zabít. Bylo to snad projevem jeho slabosti změnit svůj život? Byl nespokojený, jistě, rozčilovala ho spousta věcí, ale že by kvůli tomu chtěl opustit svět?