28. února
Přeci jen to bylo něco zajímavého. Vidět tolik neřestí pohromadě… S tím se už dlouho nesetkala. Nějaké krádeže, pár průšvihů s drogami, řízení v opilosti, dvě stránky se záznamy o překročení rychlosti, několik zaviněných autonehod, jedna se smrtelnými zraněními, navíc ujel z místa činu… Skoro se divila, že ten chlapík měl ještě řidičák. Stačilo se ale podívat na jeho obhájce, aby pochopila, že tento případ nebude tak šedivý. Spíš půjde trochu do černa.
„Chcete říct něco na svou obhajobu?“ zeptala se mírným hlasem a probodla očima obhájce, který jí před lety na právnické fakultě vyfoukl prospěchové stipendium o dvě setiny v průměru známek. Slizkej parchant, vyspal se s profesorkou. Ale tady pravidla obcházet nebude. Ne, když je na soudcovské židli ona.
Zatímco mluvil, čistila si nehty. Kdepak, chlapečku, říkej si, co chceš, ale tady bude vládnout spravedlnost. Po čtvrt hodině vyzvala k řeči státní zástupkyni, starší ženu, která by do vězení dostala i sebe samu, kdyby z toho měla prémie. Připomínala krvelačnou saň. Chladně, krok za krokem, prokazovala každý z těch desítek přestupků a zločinů a nakonec navrhla trest, ze kterého běhal mráz po zádech i soudkyni. Ten kluk se mříží zbaví až v důchodu.
Vzala kladívko a trest odklepla.