1. března
Začal nesnášet zrcadla. A taky sebe, protože teď nemohl pochopit, proč si do koupelny dával rovnou dvě. Asi si přestane gelovat vlasy, aby mohl sundat to zrcadlo, kterým kontroloval temeno hlavy. S krásou by to neměl přehánět.
Jeho obličej byl – velmi zjednodušeně řečeno – ve velmi žalostném stavu. Nos nyní tvořila rudá boule, se kterou by mohl jít do cirkusu suplovat za klauny, horní ret také nateklý, pod očima pytle jak od brambor, oči podlité krví, vlasy aspirující na zařazení do galerie do sbírek postmoderního umění. Zakňučel jak zpráskaný pes a pustil naplno kohoutek se studenou vodou; prsty přitom kontroloval, jestli už je dost studená.
Natáhl se na kraj vany pro houbu, vymáchal ji v ledové vodě a přiložil k obličeji. Necítil chlad, spíš obrovskou úlevu. Bolest polevovala. Houbou očistil obličej od krve. Sykl, když se necitlivě dotkl nosu. Jakmile skončil s hrubou očistou, sklonil se blíž k umyvadlu a pil a pil a pil.
Zazvonil zvonek. Trošku ho to vyděsilo, v takovém stavu se rozhodně nechtěl ukazovat. Příchozí návštěvník ale začal bušit do dveří. Otřel si tedy obličej, kolem nosu velmi opatrně, a zkusil si poupravit špinavé a zmačkané oblečení. Letmo koukl do zrcadla, vyšel z koupelny a otevřel dveře.