2. března
Potkala muže asi kolem čtyřicítky, jak hází aport černému kokršpanělovi. Ten muž kouřil doutník a neuměl házet. Ať se snažil sebevíc, klacek skončil na cestě a ne na trávě. Pes ze hry zjevně taky nebyl nadšený, protože když doběhl ke klacku, očuchal ho a nechal být.
„Nunki…“ povzdechl si kouřící pán a z kapsy kabátu vytáhl sklenku s jakousi tekutinou.
Myslela si, že asi trpí halucinacemi. Ten chlap vytáhl z kabátu sklenici čehosi a napil se a pak zbytek tekutiny v klidu uložit do kapsy! To není možné, určitě je už ospalá nebo dokonce spí a toto se jí jen zdá, asi by příště neměla trávit v knihovně tolik času.
„Promiňte, slečno?“ dýchl jí ten muž tabákový kouř do obličeje.
„A… ano?“ Paže semkla těsněji kolem knih.
„Neviděla jste před chvílí takový velký uslintaný klacek? Můj pes jiný nemá rád, však jste asi viděla, jak teď tím jiným okázale pohrdal… A jsem si jistý, že jsem ho házel někam tam, odkud jste přišla…“
„Myslíte ten, o který jsem zakopla a upustila knihy z knihovny?“
„Přesně ten, slečno.“
Jak u všech čertů mohl vědět, že jsem je upustila? – honilo se jí hlavou.
„Totiž… slyšel jsem, jak cosi padá,“ upřesnil ten muž.