4. března
Zazvonil zvonek. (CINK CINK! Jak protivně veselý zvuk v tak depresivních chvílích. Začala se nenávidět za to, že si vybrala právě tento zvonek; pak ji však uklidnilo vědomí, že v obchodě byl i jeden se zpěvavým tralala.)
CINK CINK! vyrušil ji z úvah zvonek, aby si uvědomila, že se jí to poprvé nezdálo. Podívala se na sebe – ruce upatlané od čokolády („když se nemůžu zabít práškama, užeru se k smrti“), se svými vlasy by mohla hrát v hororu, o pleti ani nemluvě. Ne, takhle žádné návštěvy přijímat nebude. Dnes prostě není doma.
Ukousla si další čtvereček, který se jí rozpouštěl v ruce. Nevěnovala pozornost skřípotu dveří, takže jí trochu vyděsily dvě černé tlapy na posteli a dychtivá psí hlava. Málem spadla z postele („no vida, třeba se přeci jen nějak zabiju“).
„Omlouvám se,“ zahuhlal kdosi a cosi usrkl.
Podívala se tím směrem. Stál tam tak čtyřicetiletý muž se sklenkou v ruce. Tvářil se, jakoby nevěřil vlastním očím. Z kapsy vytáhl zapálený doutník, opřel se o dveře pokoje a poznamenal cosi o tom, že bylo otevřeno.
„Nebylo.“
„Možná jsem si trošku pomohl.“
Bezva. Nějaký magor s čoklem se jí vloupal do bytu. Jen ať to netrvá dlouho. Nechce umírat bolestivě. Prosím!