5. března
Zaklaply dveře a celým bytem se ozval úlevný vzdech. Konečně teplo! Ve vzduchu voněla večeře, své polobotky v předsíni měl hezky vyleštěné… Hodil tašku na zem a podíval se na ty boty blíž. Byly to jeho polobotky? Nosil je jen do divadla, pro běžné trajdání po městě dával přednost sportovním teniskám. Ne, to není pravda, jeho žena mu nemůže být nevěrná…
Ale co ho to napadá. Nevěra. Po dvou letech manželství… Ne, ne… Asi je tu jen finanční poradce. Kdyby tu žena měla milence, nevoněla by tu přeci večeře… Pousmál se. Ta ledová voda mu určitě zatemnila mysl. Dočasně mu zmenšila mozek – nejen mozek. Jak jen byl hloupoučký. A naivní. Finanční poradce se u nich nezouval, manželka se vždycky ráda tvářila jako nóbl paní z televizních seriálů, kde se zouváním bot nezabývají. Kdo tady sakra je?
„Zlato, jsem doma!“ zavolal zkusmo.
„Zlato, jsem v kuchyni,“ ozvalo se z obýváku. Zaslechl ťapkání nohou. Nebo se mu to jen zdálo? Hrabe mu. Šplouchá mu na maják. Proč myslí na nevěru? Co by na to řekl Freud? Je paroháč… Teda on, Freud ne. I když… to neposoudí. Cítil se zmateně. Zamířil do kuchyně.
Z obýváku se vyřítil černý kokršpaněl s tenisákem v tlamě.