10. března
Vrátila se ze síně zpět do své kanceláře přeplněné spisy a slohami a slovníky a právními příručkami a usedla ke stolu. Nezajímalo ji, že si pomačká černý talár, ve kterém někdy připomínala spíše zlou sudičku než spravedlivou soudkyni. Stoh dokumentů, který držela v ruce, s dutým žuchnutím pustila na stůl – jinak by si ho pustila na prsty s pečlivě udržovanými nehty – a oddechla si. Má to za sebou. Výraz toho interaktivního postelového panáka s ulízanými vlasy byl více než uspokojující odměnou. Čistě teoreticky by měla cítit alespoň náznak lítosti k tomu mladíkovi, ale… Proč si ničit nervy.
Až teď si povšimla obrovské vázy květin a dárkového koše na kraji stolu. A že by to byl úplatek, blesklo jí hlavou a prohrábla barevné květy ve snaze najít nějaký lístek s vysvětlením nebo alespoň podpisem. Nic. Velké významné Nic. Jen zelené lístečky vonící po spreji z květinářství. Dárkový koš byl zajímavější – láhev sektu, nějaké čokolády a slané pochutiny… Snad se mě nikdo nepokusí zabít sýrovými tyčinkami, pomyslela si a rozvázala stuhu. Když chtěla sundat celofán, zvedla celý koš a odhalila tak jakýsi papír. Musel vypadnout ze spisu, patřil k tomu případu, co teď uzavřela. „… zavinil tak smrt Seymoura Clostermanna,“ stálo tam.