12. března
„Byl byste tak laskavý a vysvětlil mi, proč v parku, kde je asi milion hektarů trávníků, házíte klacky zrovna na ty dvě jediné cesty, co tu jsou a po kterých, světe div se, chodí lidé?“ začala se rozohňovat; knihy přimkla blíže tělu, zamračila se.
„Nikdy jsem nebyl v házení moc dobrý,“ odpověděl muž sklíčeně, sklopil oči, udělal psí oči stejně jako jeho černý kokršpaněl a během toho všeho se snažil nenápadně pustit klacek, který držel za zády. „Začaly vás svádět síly pekelné?“ zeptal se, když mezi jejími pažemi uviděl přes igelitovou tašku prosvítat slovo Faust.
„Síly pekelné budou svádět vás, jestli mi ještě jednou hodíte klacek pod nohy,“ zabručela.
„Měl jsem na mysli tu knihu,“ pokynul hlavou.
„Aha…“ Neznatelně zčervenala. „To je do školy. Mám tu i Mistra a Markétku od Bulgakova,“ snažila se zamluvit svou hysterii. Přešlapovala na místě a trochu uvolnila křečovité sevření tašky s knihami.
„Věříte v ďábla?“
„V ďábla? To jako v nějakého elegantního muže s růžky pod kloboukem? Měla bych?“
„Možná… Už jste sice překročila věk, kdy jste viděla to, v co jste věřila, a nyní byste teoreticky měla věřit tomu, co vidíte, ale jeden nikdy neví, kdy smrtelníkům v mozku odumře část fantazijních neuronů.“