13. března
Odhrnula záclonu a dívala se, jak nějaký muž nese dvě krabice; skoro neviděl záclonu. Pak jí na krátkou chvilku zmizel z dohledu, skoro hned ho ale viděla, jak i s těmi bednami kráčí zpátky na parkoviště, balancuje s krabicemi, které asi nebudou nejlehčí, odemyká auto a snaží se do něj ty bedny nějak nacpat. Vlezl si do auta a manévrem jak z německého seriálu odjel, až gumy kvílely a na asfaltu nechaly stopy.
Odstoupila od okna a srovnala záclonu. Že by tu byl nový soused? O tom by se jí domovnice určitě zmínila, větší drbnu by člověk široko daleko nenašel. A ona ji našla vždycky, když jednou za uherský rok vyšla z bytu. Jako na potvoru jí ta bába udrbaná vždycky znavila tak, že si ani nešla pro noviny, jak původně plánovala, a vrátila se do houpacího křesla, k pletení a stokrát vysílané detektivce. Stáří má obrovskou výhodu: zapomenete, kdo je vrah, a můžete se na jeden díl dívat každý rok znova se stejným napětím.
Snad ten mládenec bude milý, přemýšlela. Mohl by mi chodit pro noviny a po nějakých nákupech, když nejspíš bydlí na stejném patře jako já. Chudák mladej, ani neví, do čeho se pouští. Tady chcípl pes.