14. března
„Vypadáte poněkud, ehm, zanedbaně.“
Jestli mě chcete okrást, buďte si jistej, že tu nic k ukradení vhodného není. Jestli mě hodláte znásilnit, berte ohled na to, že mám svá nejlepší léta za sebou. A jestli mě chcete zabít, udělejte to rychle a bezbolestně,“ vyhrkla dřív, než slova stačila nechat projít vnitřní autocenzurou a uvědomit si, že kváká pitomosti.
„Co prosím?“ Muž v šoku natáhl doutníkový kouř hluboko do plic, začal se dusit a ohavně se rozkašlal. Tuberáci by se mohli učit. Pes začal štěkat a pobíhat kolem. Žena ucítila příležitost, seskočila, ehm, svalila se z postele, popadla vázu s uschlými (nikoli sušenými) květinami a přetáhla jí příchozího muže po hlavě.
„Tohle už nikdy, opravdu NIKDY nedělejte,“ řekl mezi dvěma záchvaty kašle, aniž by mu hromada střepů ve vlasech činila nějaké potíže, o té pecce ani nemluvě.
„Pardon,“ pípla a nevěděla, co dělat.
Muž v klidu vytáhl z pravé kapsy saka sklenku s čímsi hnědým, napil se a trošku tak zklidnil kašel. „To nic,“ mávl rukou a zatřásl hlavou, aby mu ve vlasech pořád nechřestila o jeho hlavu roztřískaná váza. „Tak aby bylo jasno: nepřišel jsem vás znásilnit, nepřišel jsem vás zabít a svým způsobem jsem vás nepřišel ani okrást. Skoro.“