15. března
Pes upustil tenisák a zatvářil se zmateně, alespoň tak zmateně, jak jen se pes můžu tvářit. Otočil se a vrátil se do obývacího pokoje. Tenisák se kutálel, až se zastavil unavenému muži o nohu. Míček za sebou nechával vlhkou stopu, která se leskla ve světle žárovky v místnosti.
Nechal kuchyň kuchyní a zamířil do obýváku. Nikdo. Přehoz na gauči srovnaný, na stolku jako vždy váza květin a nějaké časopisy, žádná sklenička, natožpak dvě. V ložnici také pořádek. Hlavou mu vířily myšlenky o schizofrenii, stihomamu a psychiatrické léčebně ve vedlejší čtvrti. Šel do kuchyně.
„Jak se máš, zlato?“ uvítala ho jeho manželka a políbila jej na tvář. Pohybovala se po kuchyni (autor by byl použil staročeské slovo šukat (pohybovat se na malém prostoru), ale s ohledem na dnešní význam toho slova by byl rád, kdyby tento příběh byl přístupný i dětem pod 18 let) a připravovala velmi lákavě vonící večeři.
„Úžasně. Na tréninku jsem málem zmrzl a doma jsem potkal psa s tenisákem v tlamě.“
„To jako v domě?“ Zdálo se, že zpráva o psovi ji nijak nerozrušila. Hrabe mu. Faktu mu už z toho všeho hrabe.
„V našem obýváku.“ Ticho. „Jo, v našem obýváku, slyšíš dobře.“
„Nehrabe ti trochu, miláčku?“