16. března
Dopis z pojišťovny strčil zpět do obálky a hodil ho na stůl. Poměr irského Jamesona ku kávě v jeho šálku mu bránil v rozčilování se nad nenažraností zdravotních pojišťoven, správ sociálního zabezpečení, o finančním úřadě ani nemluvě. Hlavně klid a nohy v teple, pohoda jazz, že ano. V tuto chvíli by ho nerozrušila asi ani jeho vlastní smrt.
Zakroužil malým šálkem se zbytky nápoje a kopl ho do sebe. Znova se natáhl na židli, nohy hodil na stůl, ruce založil za hlavu a usnul. Spal a snil o životě bez nepříjemných překvapení, například v podobě penále necelých šesti korun za tři dny opožděnou platbu.
„Neruším vás?“ ozval se hluboký hlas někde za ním. Za ním však byla zeď. Lekl se a málem ze židle spadl. Vlastně spadl doopravdy, jen to bolelo míň, než čekal.
„Co prosím?“ zeptal se, když vstal a vzpamatoval se. Stál před ním elegán v obleku s doutníkem v puse a sklenkou whisky v ruce.
„Jdu s vámi uzavřít malou smlouvu.“
„Asi vám nerozumím.“
„Dobře, nebudeme chodit kolem horké kaše. Máte rakovinu. Do roka a do dne zemřete. Ale když se mi upíšete vlastní duší, můžete se dožít věku, který předpokládá vaše Kniha osudu.“
„A to je?“