17. března
Vzal do ruky mobil a zavolal do práce. Jednak proto, že by se tam měl vrátit, a jednak proto, že si potřeboval vyzdobit byt. Holé stěny sice mohl prohlásit za minimalismus, který je teď prý free, cool a in, jedním slovem frikulín, ale jemu osobně se to moc nelíbilo. A jak již bylo řečeno výše (v případě čtenáře více vlevo), on byl jiný. Prostě jiný. Neviděl důvod, proč splývat se středním proudem a žít v moderně jemné šedi, jak se snažil naznačit realitní makléř, když mu ukazoval tuhle šedou barabiznu se šedými chodbami a šedými stěnami v jeho šedém bytě. Nesnášel šedou. Vypadala tak průměrně, tak všedně, tak obyčejně. Pohlcovala všechny ostatní barvy. To už by byla lepší černá, vytvářela by dojem nekonečnosti. Byt by vypadal trošku menší, ale na druhou stranu by tady mohl pořádat spiritistické seance. Všechno má své pro a proti. Jen u šedé neviděl výhody.
„Šéfe? Zdravím vás. Myslím, že už mi ta dovolená stačila. Zítra nastoupím do práce. Ano, ano, rozumím. Dobře. Díky. Nashle. Vy taky, jo, jo. Nashle.“
Výborně. Práci by už měl. Teď už jen vymyslet něco na zvelebení bytu. Za chvíli mu dovezou nábytek. Kam říkal, že si dá stolek na notebook?