18. března
Naskládal bedny do auta a jako střelený králík vyrazil směrem do starého bytu. Asi po pěti minutách jízdy se podíval na palubku. Něco mu tam chrastilo. Klíče. Klíče, klíče… Na semaforu mu blikla červená. Natáhl ruku a podíval se na štítek klíčů z palubky. Začal prsty levé ruky bubnovat o volant. Pak klíče sevřel v dlani a začal do volantu boxovat. Blikla zelená. Rozjel se, otočil se o 180 stupňů a vracel se ke svému novému domovu. U toho si nadával do postižených a nesvéprávných idiotů. Krucipísek himl hergot kuš.
Z parkovacího místa, kde před chvílí stál, se ještě trošku vířil prach. Citlivý nos by ucítil i spálenou gumu. Vylezl z auta, znovu laboroval s bednami, klíče od nového bytu držel v dlani, klíče od auta a bytu starého uložil do kapsy u kalhot a dvakrát si je zkontroloval. Došel k vchodovým dveřím, chvilku zápasil s kroužkem navlečeným na prstě – nešel sundat – a pak konečně vešel do domu. Domu bez výtahu. Tiše zaúpěl. Bůh má otřesně krutý smysl pro humor.
Schod po schodu, krok po kroku, úpění za úpěním se snažil vydrápat do prvního patra. Konečně došel ke svému bytu, odemkl a zděsil se. S malováním těch šedých zdí nepočítal.